Potřebujete vymalovat a nechce se vám balancovat na štaflích, takže práci rádi svěříte odborníkovi? Obrňte se trpělivostí. Malíři nejsou, takže si nechte zajít chuť vylepšit svůj domov hned příští týden. Tak vidí situaci členové Cechu malířů, lakýrníků a tapetářů ČR. Tento cech je jedním z 23 cechů zapojených do nedotačního projektu „Fandíme řemeslu“ Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR).
A mezi těmi, kteří se řemeslu věnují, nejsou navíc zdaleka jen ti nejšikovnější. Traduje se, že v době, kdy byla nezaměstnanost podstatně vyšší než dnes, na úřadech práce s oblibou radili příjemcům podpory: „‚Máte štafle? Tak si kupte váleček a můžete začít podnikat.“ V lepším případě posílali nezaměstnané na rekvalifikační kurzy. Jenže jejich organizátoři bývají honorováni podle počtu úspěšných absolventů, takže prošli všichni, i ti méně šikovní.
„Profesní řemeslné cechy byly, jsou a budou nejlepší garancí kvality práce řemeslníků. Stát se jejich členem není zcela samozřejmé, uchazeči prochází prověrkou, kde musí prokázat odborné vzdělání, zkušenosti a také renomé. Pro zákazníka jsou pak tito lidé mnohem vyšší zárukou kvalitně a bezpečně odvedené práce,“ zdůrazňuje Eva Svobodová, generální ředitelka Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Asociace zastřešuje projekt Fandíme řemeslu, k němuž se připojilo přes 20 cechů a řemeslných společenstev z nejrůznějších oborů.
„Není výjimkou, že řemeslníkem se stane člověk až poté, co dosáhl úspěchu v jiném oboru, kde mu ale práce nepřinášela dostatečné uspokojení,“ upozorňuje na nijak ojedinělý jev garant projektu Fandíme řemeslu Josef Jaroš, většinový vlastník české poradenské skupiny Apogeo.
Šťastný malíř šťastných interiérů
To je i příklad Jaroslava Vozába ze Sezemic na Pardubicku. Absolvent sportovního gymnázia a vyšší odborné školy elektrotechnické opustil ve svých 38 letech, tedy před pěti roky, místo programátora.
„Opustit ‚jistou‘ a dobře placenou práci bylo jedno z nejtěžších a zároveň nejlepších rozhodnutí mého života,“ svěřuje se Vozáb. „Nyní jsem šťastným malířem šťastných interiérů. Miluji svoji práci. Zjistil jsem, že člověk může dělat opravdu dobře jenom to, do čeho vloží svoje srdce,“ tvrdí.
Z pohledu rozumu mu prý nic nechybělo. „Jenže mně můj životní styl nedával smysl. Trápil jsem se. Když už to nešlo vydržet, odskočil jsem si na pár měsíců někam hodně daleko, na Nový Zéland, do Jižní Ameriky. Pak ale přišly děti a útěky do dálek začaly být obtížnější. Pocit marnosti se stupňoval. Kdybych ho nadále přehlížel, nejspíš bych se proměnil v necítící ‚živý‘ automat,“ vzpomíná bývalý programátor.
Pro řemeslo se nadchl poté, co vymaloval vlastní dům. Učil se sám pomocí učebnic pro malířská učiliště. Trénoval na sololitových deskách a zakázkách pro známé. Vedle toho absolvoval různé kurzy a školení od výrobců barev. Brzo si získal jméno tím, že se nebojí náročnějších technik, zvládá třeba takzvaný benátský štuk, proto jsou jeho zákazníci ochotni počkat si právě na jeho vymalování třeba i přes čtvrt roku po objednání.
Jako řemeslník vydělá třikrát víc
„Co se týká finanční stránky, tak z toho jsem měl trochu obavy, ale vlastně hned od samého začátku jsem byl mile překvapený, že si vydělám malováním to samé, nebo i trochu více,“ přiznává Jaroslav Vozáb.
„Postupem času, kdy jsem práci začal zvládat rychleji a efektivněji a získal jsem větší sebedůvěru, se to změnilo do stávajícího stavu, kdy si běžně vydělám jednou tolik, a když se sejdou ‚dobré‘ zakázky, tak i třikrát tolik, než jako programátor. Takže mohu například být o všech prázdninách doma s dětmi a nevadí, že během té doby nemám žádný příjem,“ dodává.
Momentálně přijímá objednávky na květen 2020.
